JAK PUNKeři VÍTAJÍ DRAGOUNY

07.04.2015 17:34

Je neděle 29.3.2015. Vstávám spontánně… Nač bych si natahoval budík? Vždyť jsem ranní ptáče) budík ukazuje 07:20. Paráda říkám si. Máme sice velký úklid na schodišti, ale do 10 hodin to zvládnu levou zadní a ještě v klidu posnídám. Takže se chvíli věnuju ranní hygieně, dávám si vařit čaj a chystám propriety na schodiště. Má stará dobrá hlava se pomalu probouzí. Proběhne jí lichotivá myšlenka, že měla za ušima, když nečekala až na 03:00 hodiny a přetočila si čas už ve 23:00 hodin, když se pokládala na polštář. Hodiny v kuchyni nikdo neposouval, takže v tento moment ukazovaly 08:50. Osm padesááááttt! COŽE? Ježíš, já jsem posunul hodinky na ruce, telefon, foťák, ale budík NE! Fakt. Hlava je fakt stará, ale že by byla i dobrá? O tom se dá opravdu pochybovat. Tak povoz do Vyškova bych mohl stihnout jen v případě, že bych nedělal schody. No, ale když chci jet v pondělí do Lačnova fotit šafrán bělokvětý, tak je neudělám ani v pondělí. Ruším Vyškov. Schody udělám dnes a risknu dálnici u Prostějova. Doufám, že můj dokonalý orientační smysl mě nezklame. I stalo se. 

V 11:50 nastupuju do autobusu směr Prostějov. Schody jsou už v richtiku, už mě nic nezastaví. Ve 13:30 konečně vystupuju v Prostějově u nádraží. Jdu jakoby zpět, i když mi můj orient. smysl radí jít dopředu. No jo, ale viděl jsem tam ukazatel k dálnici, tak nač riskovat, raději si nějakých pár metrů zajdu, než bych pak bloudil. Tak si vykračuju rychlým tempem, neboť dle mých předběžných výpočtů, by kolona tady měla projíždět za hodinu. Jenže to mi už vrtá hlavou, že jsem, mi teď nepochopitelným algoritmem, vypočetl, že se americká armáda bude pohybovat po české dálnici průměrnou rychlostí 32km/hod??? No jo, to je však rychlost traktoru a ten na dálnici přece nesmí!. Fakt to s tou hlavou nebude tak slavný. Mé boty začínají ťapat v rytmu quickstepu. Náhle před sebou spatřím malý hlouček lidí, kteří postávají poblíž křižovatky. V hlavě opět naskakuje nějaká "myšlenka". Tu však můj instinkt kope do p.....! Míjím skupinku a valím dál . Ta blbá myšlenka se však otřepala a pomohla si jakýmsi broukem, což mě donutilo se otočit. Ze skupinky se už v tento moment stala středně velká skupina. Otáčím se, zrychluju a vracím se. Jsem už kousek od nich, když zpoza rohu vyjde starý muž v košili a jen tak okouní. Na co jiného by tak asi mohl tady čekat? Ptám se "vážený pane čekáte tu na americkou armádu?" Chvíli na mne civí jak na vola, než odpoví „ne“. „Já myslel, když se tu tak lidé srocují, že asi jo...“ Jeho oči jsou plny pochopení, když mi vysvětluje, že to jsou sportovci a čekají na autobus, jenž je odveze na nedělní zápas. Ale je moc hodný a nasměrovává mě k dálnici. Když jsem na odchodu, ptá se zda jsem pro, či proti. „Jasně, že pro! Přece se nebudu trmácet až z Holešova, abych jim ukázal transparent 

YANKEE GO HOME, když právě tam teď míří na svou domovskou základnu." Pán se usmál a povídá, že nemusím spěchat, neboť před chvílí hlásili v televizi, že jedno z vozidel má poruchu a kolona se zpozdí. Když se s ním loučím tak řekne: "Já jsem v pětačtyřicátém byl v Plzni a Američani mě osvobozovali. Děkuju Vám, že je jdete k dálnici pozdravit, neboť to je slušnost."

Ještě jsem drahný čas bloudil okolo dálnice, než jsem přišel ke správnému úseku a v ten moment už blýskaly majáčky doprovodných vozidel. Sláva. Jsem tu včas. Akorát, že stojím na straně protisměrné. Přesto však si mého zamávání všimne pár vojáků a vysoko nataženou rukou mi odpoví. Po projetí asi patnácti vozidel cirkus končí a já se rozhlížím, jak se dostat na protější "břeh". Stojí tam starší šedivovousý chlap v montérkách, tak tam to bude asi dobrý pro fotku. Kousek ode mne je naštěstí přemostěn potok, tak to používám jako podchod a za okamžik se zdravím s oním mužem. Mezery mezi kolonami media typovala na půl hodiny. Téměř se trefila. Trvalo to zhruba padesát minut a my tam čekali ještě na dvě kolony. Foukal vítr občas, jakoby chtělo mrholit (naštěstí se tak nestalo), a nám ke konci už bylo dost zima. Nepomáhalo ani vzájemné vyprávění o všem možném (dozvěděl jsem se, že je zapálený motorkář, že má doma motorku po italských karabinieřích, přestříkanou kámošem za 35000 Kč, jenže mu ji při povodni zatopila voda a tak není momentálně pojízdná, avšak to nevadí, jelikož si koupil Bavoráka 1150 kubíků, a že mne zve na kafe, a že mi ty motorky ukáže. A taky, že jo. Jeho žena mi uvařila kávu, jeho syn mi našel na notebooku spoj do Holešova a on nalil dvě slivovice, ťukli jsme si, načež prohlásil, že ten autobus pěšky už nestihnu a on, když si dáme ještě druhou štamprli, už řídit nemůže. A tak nezbývá, ženo, než abys tohoto pána odvezla autem do Prostějova na nádraží Ty. I tak mi ten autobus ujel. Oni se ještě nabízeli, že mne zavezou dál, kde bych autobus dohonil, což jsem už striktně a s velkým poděkováním odmítl. Přešel jsem na vlakové nádraží, za 5minut mi jel vlak směr Nezamyslice - Kojetín - Kroměříž... Takže paráda.V Kojetíně jsem měl čekat 30 min. na přípoj, kterýžto čas jsem se rozhodl využít k vyprázdnění moč. měchýře v debři za nádražím. Jakmile jsem vyšel před nádraží, tak ze stojícího auta na mne volal šofér "jedeš domů"? Nejen hlavu mám blbou, i oči, tak jsem musel jít až k autu, abych poznal, že je to kamarád ze skal Harry. 

Takže díky americkému konvoji jsem dnes potkal několik úžasných lidí.

A A A A vo vo vo vo to to jde!

Mikeš

Kontakt

PUNK Tým Praha 6
Česká republika
mechura.zs@atlas.cz