Je sobota 5.9.2015 pět hodin ráno a budík zvoní… Chvíli mi trvá, než si uvědomím, proč mě v tuto nekřesťanskou hodinu o víkendu budí – dnes jedeme Krkonošskou 70. S bratrem Romanem bohatě posnídáme a už slyšíme pod okny Dana, který přijel k nám do Dejvic z Dobříše. Nakládáme kola a v 6:00 hod. společně vyrážíme směr Janské Lázně. Cestou máme čas probrat taktiku i rozptýlit Danovy obavy z tohoto závodu. Zde je třeba upřesnit, že se jedná o závod 3 členných hlídek, které musí jet celou trasu společně a Dan Vávra jede s námi letos poprvé. Má o nás mírně nadnesené představy, nechce nás zdržovat. Neustále Danovi opakujeme, že se jedná o „pohodový“ závod, jen na začátku se stoupá asi 12 km na Černou horu ;o).
Cesta utíká rychle, že bude krásný den nám dává najevo slunce, které svítí přímo proti nám. V Janských Lázních jsme v půl deváté, teplota zatím nevlídná – těsně nad 10 °C.
Startujeme v 10:01:30 jako čtvrtý tým v pořadí, teplota je již příjemná okolo 15 °C, slunce svítí. Hned po startu se řadíme do vláčku v pořadí Jirka, Roman, Dan. Vidím před sebou tým, který startoval 30 sekund před námi, snažím se je tedy ještě na úpatí kopce dotáhnout, abychom se mohli háknout. Náš vláček se však trhá, tak raději zpomaluji. To už nás však předjíždí první týmy, které startovaly za námi. Po očku sleduji jejich startovní čísla a počítám, o kolik jsou rychlejší. Nutno podotknout, že během tři čtvrtě hodiny šlapání do kopce nás stihl předjet dokonce tým s číslem 34 (startoval 17 min. za námi!) – v cíli zjišťujeme, že tento tým zvítězil!
Cesta na Černou horu stabilizuje naše tempo a držíme se v našem týmu bok po boku. Tento kopec mi ale také dává najevo, že dnešní forma nebude z mých nejlepších. Pod vrcholem se již pokorně řadím na konec naší trojice a jsem rád, že to uvisím.
Míjíme Černou horu a po asfaltu „padáme“ rychle dolů, během pár minut ztrácíme z 500 nastoupaných metrů plných 250! Rychlost dosahuje 70 km/hod. a já ze třetí pozice sleduji, jak Dan horko těžko dobržďuje vracečku – už jsem ho viděl mimo trať líbající zem s lišejí na celém těle… Naštěstí je sucho a vše dobře dopadlo.
Trať postupuje dál přes Tetřeví boudy, Hříběcí boudy, Jelení vrch… Pozvolna se trochu rozjíždím a jsou i okamžiky, kdy se na chvíli dostávám do popředí našeho vláčku a něco málo potáhnu. Danovy obavy, aby nezdržoval, vypadají asi tak, že když se dostane do čela, tempo se hned zvyšuje a já již začínám cítit tahající stehna. Naštěstí časem trochu dochází všem a tempo je rovnoměrnější, je čas pokecat, rozhlédnout se po krajině – opět se nám naskytly neskutečné výhledy. Potěšující je, že nás již téměř nikdo nepředjíždí, nikoho nevidíme před námi, ani za námi a čas je zatím výborný.
Rozptýlením je sjezd po louce, která byla nedávno posekána a leží zde ještě spoustu sena. Nezvládám své kolo, které zajelo do vyjeté stopy a asi ve 20 km rychlosti se pokládám na břicho ala „klouzající tuleň“… Kolo nechávám daleko za sebou a po seně se kloužu minimálně 10 m! Vstávám, absolutně nezraněn se vracím ke kolu a v duchu si říkám, že kdyby to někdo viděl, počůrá se smíchy.
Do cíle chytám trochu druhý dech, Dan začíná mít také lehce křeče a v cílovém kopci i Roman, proto pomyslnou pásku protínám těsně první, v zádech Romana a Dana. Okamžitě sledujeme časomíru, která se zastavila na 3:41:15,6 hod. Náš dosavadní nejlepší čas překonáváme o více než 41 min.!
Romane, Dane, díky moc za super projížďku a krásný zážitek – už se těším na příští rok a metu 3 hod. 30 min.?!
Jirka Měchura
Výsledky (kompletní výsledky zde):
1. Kašibu team 2:34:27,8 hod.
21. PUNK Tým 3:41:15,6 hod.