Rallye Sudety 10.9.2011
K závěrečnému závodu jsem po zkušenostech z minulých let vzhlížel s velkým respektem. Ročník 2009 jsem nedojel, vzdal jsem na 88. km z technických důvodů. Ročník 2010 jsem jel na vypůjčeném celoodpruženém kole a nezvyk z „houpačky“ se projevil v čase těsně pod 9 hodin.
Letošní cíl na nových lehkých kolech Amulet 10300 (= váha v gramech) a v týmových barvách PUNK Týmu byl pokořit hranici 8 hodin. Věděl jsem, že to bude dřina… Motivace jezdit na kole již vzala za své a tak vyjma tréninku na Krkonošské 70 jsem ani já, ani Roman toho příliš nenajezdili.
Atmosféra závodu a doprovodných akcí je nepopsatelná. Závod si stále zachovává původní ráz nekomerčního kultovního klání v drsné přírodě. Také data o trati hovoří za vše: 115 km, 3 200 m převýšení, 18 kopců, 80 % terén.
Do Teplic jsme vyrazili již v pátek, večeře v areálu byla zdarma i s kulturním programem a výkladem trati. Ubytování v 2,5 km vzdálené ubytovně v kempu Bučnice bylo naprosto dostačující.
Ráno budíček v 6 hodin, přesun na kole ke startu, kde jsme si dali bikerskou snídani za 60 Kč. Po lehkém rozjetí jsme se postavili asi do půlky startovního pole čítajícího zhruba 650 závodníků na dlouhou a 350 závodníků na krátkou trasu. I z tohoto poměru je vidět, že sem jezdí tvrďáci, kteří si chtějí užít skutečné „dlouhé“ Sudety. Zde mě napadá srovnání s Drásalem, který od svých tradic upouští, asfaltem zrychluje a vysokým počtem závodníků na krátké devalvuje svůj název (letos 380 dlouhá x 480 krátká!). Můžu srovnávat a triko ze Sudet (také nepoměrně kvalitnější) budu nosit hrději!
Dělová rána v 8:00 hod. odstartovala špalír závodníků roztažený hned na startu na cca 500 m. První, zhruba 5 km úsek, vede po asfaltu do pěkného utahováku obepínajícího Teplické a Adršpašské skály. Dostatečný prostor na oddělení zrna od plev. S bráchou jsme do toho vlétli zhurta a dost závodníků předjeli a dostali jsme se tudíž do skupiny, jejíž tempo ani v terénu nepolevilo. Po těchto rychlejších částech však zhruba na 12. km nastávají skutečné Sudety. Ostrá zatáčka nahoru do lesa, řetěz po pastorcích rychle běží nahoru a na pěšině metr široké, plné kluzkých kořenů, již všichni svorně šlapeme nejlehčí převod. Vjezd do Broumovských skal znamená velkou změnu povrchu trati – převažují kameny a v rychlém sledu se střídají prudké výjezdy nahoru a krkolomné sjezdy dolů (pro nás spíš časté sestupy dolů s kolem na rameni). Výjimkou nejsou ani úseky s metrovými seskoky.
V těchto částech závodu, zhruba po 2 hodinách jízdy, pociťuji při tlačení kola do kopce první křeče. Tyto křeče se mi vždy při jízdě na kole daří se zaťatými zuby rozšlapat. S bráchou si neustále hlídáme jeden druhého a naše rozestupy nepřevyšují 10 s. Pak ovšem přichází přibližně na 65. km kopec, který se opět tlačí a křeče v mých stehnech jsou nesnesitelné, sotva jdu. Na kopci se tedy zastavuji, volím polohu klečícího a modlícího se mnicha… Dávím 2. a poslední Magneslajfku, zajídám jedním Carbošnekem, promazávám řetěz a dávám vydechnout nohám. Brácha mi prchá asi o 2 minuty. Tato pauza mě nabyla, a když zjišťuji, že cca po 1 km je občerstvovačka, volím taktiku průjezdu (jedl a odpočíval jsem přece na kopci). Tím získávám nějaké vteřiny rychle zpět a Romana po cca dalším km dojíždím a dokonce předjíždím se slovy: „Makej, jestli máš křeče, tak je rozšlap!“. Viděl jsem jak mu mé dojetí srazilo morálku a psychiku na dno. Po pár kilometrech se však sebral a mé problémy neustávaly. Při dalších náznacích křečí jsem si zhruba na 88. km „vystoupil“ (jak by řekl Kreuziger), jel si vlastní tempo a na Romana jsem začal vteřinu po vteřině ztrácet.
Třešničkou na dortu je sjezd z Hvězdy cca na 95. km. Trasa zde vede z vyhlídky mezi skalami podél kamenných schodů a přes kluzké kořeny velmi prudce dolů. Spousta diváků signalizuje, že o zábavu zde bývá postaráno. Já po loňských zkušenostech volím sestup, nové kolo bych zde nerad poslal do šrotu. Útěchou mi může být, že tuto taktiku volí přinejmenším 90 % závodníků. Zbylých 10 % jsou eliťáci nebo sebevrazi. V sestřihu ze závodu jsem viděl, jak tito eliťáci dopadali – celkově 2. Jobánek = tygr mezi kořeny, 11. Rybařík = roznožka přes řídítka našíř…a spoustu dalších živočišných a tělocvičných cviků.
Pro zbývajících 20 km do cíle jsem zvolil taktiku „PŘEŽÍT“ a tomu odpovídalo mé šnečí tempo. Předjížděl mě jeden borec za druhým.
Až ve sjezdu před cílem se mi podařilo dojet dva závodníky a závěr tedy sliboval boj o 305. – 307. místo. Z poslední zatáčky před cílem vyrážím zhruba do stometrové cílové rovinky na 2. místě a pedály ve stoje rozšlapávám na maximum! Nohy jak ze žuly, ale dostávám se na úroveň závodníka přede mnou a vhozením kola do cíle ala Džamolidin Abdužaparov získávám o galusku a v křečích konečnou 305. pozici!
V cíli pak zjišťuji, že Roman si také závěr pěkně protrpěl a měl strach, abych ho ještě nepředjel. Na to mu říkám, že by musel couvat, abych ho dojel!
Nohy jsme rozchodili při nedělní procházce Teplickými skalami a už se těšíme na další ročník…
Video z přilby jednoho machra zde: https://www.youtube.com/watch?v=BdCHqGm-lLA
Jirka Měchura za PUNK Tým.
Výsledky:
1. Jiří Friedl 5:00:23
275. Roman Měchura 7:54:24
305. Jiří Měchura 8:05:29